1.4. velikonoční dílna pro děti pletení pomlázek, velikonoční tvoření suterén v Husově sboru od 9.30

2.4. 6.neděle postní - Květná bohoslužba v Husově sboru v 9.00, v Ústí nad Orlicí ve 14.00

5.4. promítání dokumentárního filmu JESENÍKY království horské divočiny Šemberovo divadlo v 19.00

6.4. pašijové čtení na Zelený čtvrtek modlitebna v Husově sboru v 17.00

7.4. pobožnost na Velký pátek modlitebna v Husově sboru v 16.00, v Dobříkově v 18.00

8.4. vigilie na Bílou sobotu bohoslužba v Husově sboru ve 20.00, v Dobříkově ve 23.00

9.4. Hod Boží velikonoční bohoslužba v Husově sboru v 9.00, v Dobříkově ve 13.30, v Chocni v 15.00

KÁZÁNÍ

Jana Konzala

Homilie přednesená autorem 25. března 2004 na postníliturgii smíření Institutu ekumenických studií ETF UK. (Iz 50, 4-7 ; Jk 2, 14-18 ; Mk 8, 34 – 9,1)

Slyšel jsem jednoho novozákoníka, když nahlas přemýšlel, proč Vulgáta převádí dost často pojem „změna smýšlení“ (metanoia) slovem„pokání“. To ovšem má významně jinou konotaci. Ať je dobrovolné ztížením podmínek existence jakkoli drsné, přijde člověka obvykle mnohem levněji než metanoia. Celou řadu našich obtíží nevyřeší pokání, ale jen stejně poctivá, nicméně jinam mířící změna smýšlení. Například rasový zločin nelze smířit tvrdým postem v žínici či modlitbou žalmů v kleče na tvrdé zemi, ale změna postoje k oné rase šanci má. Také dnešní neshoda mezi mistrem a Šimonem Petrem nevyžaduje od Petra půst, ale lepší porozumění boží vůli spolu s poslušností. Petr si pochopitelně přál Krista, který naštěstí všechno zvládne svojí zázračnou silou. Třeba hlad velmi chudých zvládne zázrakem, na požádání odstraní krize člověka a zruší frustrace.Ale Kristus Ježíš měl jinou vizi záchrany lidského a božského v jednotlivém lidském srdci. Šimon nebyl jistě sám, kdo touhy a potřeby svého nevědomí povýšil na normu zavazující s ohromující samozřejmostí i Stvořitele a Pána toho nevědomí. Jiní zase pokoušejí Boha zátěží těla i duši dobrovolnou, ale jinak neužitečnou kázní a strádáním a domnívají se, že si tím Boha zavázali jako stranu povinnou je za to ospravedlnit. Bůh, ten Abba našeho Pána Ježíše, ten rozhodně nepotřebuje ke své spokojenosti vidět lidské postavičky padat pod kříži příliš těžkými, a proto velmi záslužnými. Podle Ježíše znamená zapřít sám sebe to, co může a nemusí být obtížné, ovšem je to prospěšné druhým či věci druhých. Moje já při tom chtě nechtě musí do stínu. Dobře to vysvětluje v listu Filipským apoštol: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nadevše a dal mu jméno nad každé jméno…“ Je řeč o kenozi.Tenhle typ smýšlení se nezískává v mateřském lůně, s tím na svět nepřijde nikdo. Mezi takto smýšlející se dostane jen ten, kdo své staré osvědčené smýšlení sám před sebou zapře a otevře se tomu smýšlení, které vedlo Krista Ježíše životem a smrtí do vzkříšení. List k Židům dosvědčuje, že Ježíš založil svou strategii podobně jako před ním proroci Samuel nebo Izajáš na naslouchání a smiřování vlastní vůle s vůlí Stvořitele a Pána dějin. Ježíš tedy čekal vše z ruky boží, nelíčil pasti a nelovil lepší osud jako kořist. Pokojně doufal, že v boží dlani bude určitě vše, co je třeba. Bylo tam vše. Jásot zástupů, přátelé, ale také žádný domov – mohl by závidět liškám doupata. Našel v té dlani moc osvobozovat ztrápené, ale také svoji bezmoc v Getsemanech a před vrchností politickou i náboženskou. Čekalo tam na něj tvrdé sousto zrady, ale i vzkříšení všech vztahů, které na Golgotě tak strašlivě postrádal. Bylo tam vše, co člověku třeba prožít, aby byl jednou v boží náruči šťasten trvale a bez krizí. Nejen pro Šimona snícího o božím království dle střihu rybářského podnikatele, i pro každého z nás je důležitá mnohonásobná změna smýšlení. Prožíváme už od dětství kratší či delší období hodně kritická,kdy se musí měnit nejen osvědčené návyky, ale i hodnocení a motivace činů. Jsou mezi nimi i takové kritické zátěže, kdy všechna dosavadní naše reálná víra –totiž důvěra našich srdcí v Ježíšův životní styl – visí na vlásku. Kdo z vás se necítil ještě k smrti osamělý přesto, že sám dokázal daroval otevřenost a přátelskost mnoha jiným? Osvědčilo se nám, že jsme druhým umývali nohy? Kdo necítil křivdu v tom, že zůstal mezi posledními, pokud se nedral kupředu bezohledně? Kdo necítil hořkou chuť, když viděl své vrstevníky obdařené dětmi a šťastnými partnery? Kdo bez ohledu na počet vlastních dětí neměl ohavný pocit, že po tom všem zůstal osamělý nebo osamělá, marně čelící pokušením k zoufalství? Hormonální výbava našeho těla a její přestavby hrají v krizích roli větší, než chceme připustit. Proto jedni na krizi reagují výkřikem: „Konečně jsem objevil – objevila pravý život a pravé hodnoty“ a své deprese i frustrace přehlušují prožitky, které nabízí „normální trh“. Jiní usoudí, že Bůh se na ně zlobí a je třeba si koupit jeho přízeň nebo aspoň neutralitu podle prastarých archetypů pokáním. Nikdo z nás neuhne psychosomatickým krizím dospělých. Po pubertě není vyhráno, přicházejí neméně dramatické proměny v krizi posledního zvonění, druhé mízy nebo klimakteria. V jejich rámci člověk někdy tak trpí, že unavené srdce z posledních sil třeba i rebeluje. Snadno například uvěří, že na rozkoš a na úspěch má člověk právo a to je třeba ze skály nepřátelského osudu vylámat třeba i násilím nebo přinejmenším bez ohledu na etické normy. Kdeže pak naslouchání a nastavování hřbetu nebo tváře ztvrdlé jako křemen! Podobně jako Izajáš, i Ježíš k tomu dnes v Markově textu tvrdí, že bída existence nepotřebuje přitáhnout šrouby pokání. Bída a úzkost potřebuje včasnou změnu myšlení o smyslu života a smyslu štěstí. Změnu, která by čelila tiché spontánní změně smýšlení vyvolané fysiologicky nebo obecně psychosomaticky. Právě těm, kteří v těžkých a vleklých krizích slyší ve vlastním srdci tak divné a nečekané hlasy a touhy, kdo cítí únavu až k smrti a zároveň úzkost, že prošvihnou ten poslední vhodný okamžik, právě těm míří dnešní úryvek o smýšlení nebezpečně lidském, o potřebě nechat si poradit Stvořitelem těch psycho-somatických mechanismů a nasadit smýšlení poučenější zkušeností toho, komu jsme uvěřili jako Kristu. Ježíš v dnešním úryvku o kříži a následování naléhá: „Snažíte se následovat svého mistra a Pána právě tak naivně jako kdysi Šimon Petr, který si roli Mesiáše vymyslel tak, aby mesiášský lid už byl bez práce. To nemůže dopadnout dobře. Toužíte po životě,ale nehledáte jej u pramenů, v osvědčené dospělé poslušnosti a vděčné kenozi. Chcete zachránit prchající hodnoty života jinak než radím jako Dobrou zprávu pro tenhle váš konkrétní osud; vaše víra víc naslouchá a důvěřuje vlastním dojmům a pocitům vašeho já“. A tak musí mistr připomenout,že „O život přijde, kdo jej mocí mermo chce zachránit svými manévry. Ale že se také stává, že lidé v krizi ponoření skutečně na čas přijdou o vše, co život člověka dělá půvabným a plodným. Pokud však uhájili důvěru evangeliu i sami proti sobě, ten plný lidský život zachránili, nebude jim ani odňat, ani nezůstane jalový.“ Je tu také sorta lidí, kteří se sice nenechají zmást panikou psychosomatických bouří, ale s Ježíšem si raději přece jen nezačnou důkladně. Vědí dopředu, že by jako Ježíšovi učedníci nebyli „dost normální“. Normalita u nich nesouvisí s normou, ale s obvyklostí,s uměním nevyčnívat nad okolí. Mají pravdu, Ježíš nepřipadal normální ani náboženským a politickým autoritám, ani své vlastní rodině. Ale tihle milovníci taktik „za žádných okolností nevyčnívat z řady“ by neměli přeslechnout neúprosné jádro Ježíšovy úvahy: „Získáš třeba celý svět a nikdo ti jej nebude moci vyrvat. Ale co s tou kořistí, když život – ten v Bohu, ten jediný z životů, který vydrží s dechem až do bezčasí – ten ti mezitím unikne mezi prsty? Co s věčným životem, který nekoření v Bohu? Co s životem kdysi možná i šťastným, ale později beznadějně pokleslým na pouhé fysiologické procesy?“ Podle Marka vedl Ježíš Šimona Petra ke změně smýšlení šokem – prostě hýčkanému předákovi ohavně vynadal do ďáblů. Izajáš léčil tužby „nevyčnívat“z normálního davu šokujícím apelem na důvěru tomu, co boží slovo nabízí jako záchrana. Dnes jsme slyšeli: „Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben.“ Jen fanatik dokáže slyšet v těch verších proroka Dobrou novinu. Anebo ten, kdo doopravdy vsadil na Ježíše a nepočítá ztráty, které to s sebou snad nese. Takový ovšem musel důkladně změnit smýšlení a dalekosáhle překročit svoji důvěru ve zbožné nebo dokonce sekulární normály a přiklonit se k Ježíšově závěti: „to čiňte na moji památku“. Velikonoce jsou časem, kdy si čistíme prameny svých existenciálních kalkulací. Obnova křtu vyžaduje obnovu víry jako důvěry Dobré zprávě – i tehdy, kdy šokuje. Změna postojů však nebude nikdy levnější, než je odevzdání veškeré nashromážděné kořisti a vzdání se všech práv skutečných i domnělých výměnou za důvěru v toho Otce, který se postaral o Nazaretského. Nezakrýváme si, že se postaral tak, jak to líčí pašije a příběhy o vzkříšeném. Právě proto si je o velikonocích připomínáme. Někdy je v boží dlani veselo jako na svatbě v Káni, někdy tam na nás čeká jen hlad a zima, samota a umírání. Ale nikdy se tam nenajde nesmyslno. To já považuji za dobrou zprávu o spáse každé myslitelné budoucnosti.