O Bohu neříkáme tolik, kolik je třeba, ale kolik je člověk schopen pochopit a kolik může naše slabost snést. Nevysvětlujeme, co je Bůh, ale protože toho o něm s přesností mnoho nevíme, pokorně vyznáváme, že ho neznáme dokonale. I vyznání naší nedokonalosti je velkým poznáním Boha.

Svatý Cyril Jeruzalémský

"Nebát se újmy, v tom je síla. Nepotvrzovat si svou životní hodnotu životním úspěchem, v tom je životní skromnost i hrdost. Nepřehlížeti měřítka, co je velké a malé, vážné a nepodstatné, v tom je životní pohled. Neomýliti se v těchto věcech, v tom je životní přímost. Na mně nezáleží. Záleží na tom, co bych měl jako člověk bráti vážně. Nezáleží na tom, jestli jsem to někam přivedl. Záleží na pravdách; ty trvají, i když jsem selhal. Nejsem z těch, kteří chtějí učiti životu, ale nedám si vzíti, abych o něm nepřemýšlel. Všechno mi praví, že život je třaba bráti vážně. Rozhodně není jen výhodnou příležitostí pro žádostivce a jeho zisky nejsou výhradně na straně aktiv."

Josef Čapek, Psáno do mraků

KVĚTNOVÉ BOHOSLUŽBY V PODKARPATSKÉM KOSTELE VŠECH SVATÝCH V DOBŘÍKOVĚ


15.5. BOHOSLUŽBA VE 13.30

29.5. BOHOSLUŽBA VE 13.30

Trní Dvakrát se zjevil Bůh v Písmu svatém
v majestátu Svého mučednictví: v trní.
Poprvé Mojžíšovi v podobě planoucího
Ohně v trnitém keři, podruhé davům,
shromážděných na litostratu, v podobě
Krista, korunovaného Trním.
V těchto dvou trnitých božích zjeveních
spočívá celý smysl Písma svatého
Roman Brandstaetter

Milé sestry a bratři, říká se, že člověk míní a Pán Bůh mění, ale zdá se, že si občas vystačíme sami. Že na to máme mocné tohoto světa, kteří nakonec vždy tíhnou ještě k větší moci a jejich zájmy určují podobu života na zemi. Jenom nám, malým smrtelníkům, uniká proč nebo k čemu se tak dělo a děje.
Ve druhé knize Mojžíšově můžeme najít jeden zajímavý a poučný příběh. Hospodin v něm posílá Mojžíše, aby pomohl vysvobodit Izraelce otročící v Egyptě. Jemu se ale nechce a vymlouvá se, že je to úkol nad jeho síly, že mu přeci neuvěří a nebudou ho poslouchat. Hospodin mu to nevyvrací, jen mu přikáže, aby hůl, co drží v ruce hodil na zem. A hůl se na zemi promění v hada a Mojžíš se před ním dá na útěk. Hospodin však promluví znovu a přikáže Mojžíšovi, aby vztáhl ruku a hada chytil za ocas. Mojžíš se bojí, ale když to udělá, z hada je zase hůl. A to všechno proto, aby Izraelci uvěřili, že Hospodin je s ním. Změníme-li však úhel pohledu, můžeme tento příběh číst i tak, že vše, co odhodíme, co pustíme z ruky, o co se přestaneme starat, pro své pohodlí nebo lhostejnost, to všechno se může proměnit v hady, kteří nám začnou nahánět strach a my ztratíme odvahu je zvednout. Kolik se dnes takových hadů plazí kolem nás? Kolik je problémů, které nechceme a neumíme řešit. Všichni známe fotky znečištěných moří, tajících ledovců, a konec konců i válečných konfliktů, které se nevedou jen pro ideje a z přesvědčení, ale spíše kvůli zdrojům nerostných surovin. Chybí nám k tomu odvaha. A z odvahy bych si teď rád udělal takový malý oslí můstek k jinému slovu, které k Velikonocům v židovské a křesťanské tradici patří. Budeme přeci slavit Velikonoce. Tím slovem je svoboda. Ne však v individuálním, ale v občanském a veřejném smyslu. Svoboda s sebou nese také moc. Moc prosadit svou vůli. Ale zatím co vlastní svobodu a moc máme tendenci prosazovat, ze svobody druhých míváme strach. A tak se z obav a pohodlnosti vlastní svobody vzdáváme a tím se v nás umenšuje také odvaha věřit, že život je dobrý, že je třeba se o něj starat a že dobro se v životě šíří víc než zlo, jak to formuloval teolog vrcholného středověku Tomáš Akvinský. Utlačovaní a otroci víru v šíření dobra většinou ztrácejí a těžko ji nalézají. Velikonoce jsou pro Izraelce vysvobozením, tedy znovu nalezením důvěry a důvěrného vztahu, který není určován jen strachem z druhých, ale důvěrou a dobrými pravidly, která činí svobodu možnou a snesitelnou pro všechny.
Ať jsou i pro nás Velikonoce příležitostí, jak se zbavit starého strachu, který nám brání radovat se společně z daru života, ať nám pomohou posílit důvěru, že se v životě dobro šíří víc než zlo, ať nám pomohou přinášet pokoj do vzájemných vztahů a především do válkou poničení Ukrajiny.
A místo dalších slov bych skončil citací modlitby papeže Františka.
Přeji Vám všem pokojné Velikonoce. jp

Odpusť nám válku, Pane.
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšníky!
Pane Ježíši, narozený pod kyjevskými bombami, smiluj se nad námi!
Pane Ježíši, který jsi zemřel v náručí své matky v bunkru v Charkově, smiluj se nad námi!
Pane Ježíši, vyslaný ve dvaceti letech na frontu, smiluj se nad námi!
Pane Ježíši, který dosud vidíš ozbrojené ruce ve stínu svého kříže, smiluj se nad námi!
Odpusť nám, Pane,  odpusť, když se nespokojíme s hřeby, jimiž jsme ti probodli ruku, a nadále se opíjíme krví mrtvých rozervaných zbraněmi.
Odpusť nám, Pane, jestliže se tyto ruce, které jsi stvořil k péči, staly nástroji smrti.
Odpusť nám, Pane, když nadále zabíjíme svého bratra,
odpusť, když nadále jako Kain sbíráme kameny ze svého pole, abychom zabili Ábela.
Odpusť nám, Pane, když svým vyčerpáním nadále ospravedlňujeme svou krutost,
pokud svou bolestí obhajujeme brutalitu svých činů.
Odpusť nám válku, Pane. Odpusť nám válku, Pane.
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, snažně tě prosíme! Zadrž Kainovu ruku!
Osviť naše svědomí, ať se nestane naše vůle,
nenechávej nás napospas našim vlastním činům!
Zastav nás, Pane, zastav nás!
A až zadržíš Kainovu ruku, postarej se i o něj. Je to náš bratr.
Pane, zabrzdi násilí! Zastav nás, Pane!